Příběhy lidí s mentálním handicapem: Cesta k nezávislosti

pribehy-lidi-s-mentalnim-handicapem-cesta-k-nezavilosti

Cesta k nezávislosti

Martina se narodila jako jedináček rodičům po dlouhých letech snah o dítě a několika marných pokusech o otěhotnění. Poměrně brzy rodiče zjistili, že jejich dcera má mentální postižení a snížené IQ. To ale nic nezměnilo na tom, jak moc ji milují. Rozhodli se vybudovat ji co nejlepší zázemí a hledat příležitosti, jak žít spokojeně. 

Od malička se Martina odlišovala poněkud netypickými projevy chování. Asi nejvýraznější byl její věčný smích – rozesmál ji vrabec, který poskakoval u chodníku, louže, do které skočila, ale třeba také stará paní s francouzskými holemi. “Zažívali jsme často docela prekérní situace. Martinka vypadala jako normální zdravé dítě a lidé některé reakce nečekali,” vzpomínají rodiče. Časem zjistili, že smích je pro Martinu ventilace jakýchkoliv emocí, a postupně pracovali na tom učit se své emoce rozeznávat, například pomocí kartiček, různých her apod. 

Podporu našli u místních sociálních služeb, např. díky rané péči a různým formám terénní a ambulantní pomoci. Martina navštěvovala speciální vzdělávací zařízení a spolu s rodiči, učiteli a asistenty pracovala na rozvoji svých dovedností. Zásadní roli sehrála i blízká komunita lidí z okolí – ze sousedů se staly známé tváře, kterých nebylo třeba se bát nebo ostýchat.

Jak Martina rostla, středem zájmu se stal odborný výcvik. Rodiče svou dceru velmi podporovali v její samostatnosti a soběstačnosti a k tomu samozřejmě patří i možnost uplatnit se na pracovním trhu. Na zkoušku nastoupila na brigádu do místní pekárny, kde se nakonec přes počáteční nesmělost a nejistotu Martina stala pevnou součástí týmu. Kolegové si zvykli na její někdy nečitelné nebo nepředvídané reakce a naučili se s ní komunikovat. Zjistili, že pokud se Martina cítí bezpečně a přesně ví, co se od ní čeká, je na ni obrovský spoleh. Nemá totiž problém s rutinní prací a dokáže se toho také docela dost naučit.

Časem se Martina osamostatnila a díky podpůrnému bydlení, kam za ní pravidelně dochází sociální pracovnice, dokáže fungovat téměř nezávisle. Ví, že má stále oporu ve svých rodičích, kteří jsou na svou dceru velmi pyšní: „Zpočátku jsme měli obavy z toho, co pro ni budoucnost přinese. Ale se správnou podporou dokázala, že umí vést plnohodnotný život.“ A pomocnou ruku jí také podají známí lidé z jejího blízkého okolí.

Tento příběh je příkladem toho, že to jde! Zapojení lidi s mentálním handicapem do společnosti a do běžného života je výhrou pro všechny. V Educante tu jsme proto, abychom si vzájemně lépe rozuměli.


Seriál příběhů vznikl díky projektu Pečujeme rádi podpořeného z dotačního programu Rodina MPSV ČR.

mpsv-logo
Přejít nahoru